200 let od poslední evropské epidemie moru

MojeZdraví.org – vše o zdraví | Informační magazín

“Oběti obědvali s přáteli a večeřeli už se svými předky.”

Giovanni Boccaccio (1313 – 1375), italský renezanční básník v cyklu Dekameron

Morové epidemie byly jednou z nejvážnějších hrozeb a stálým děsem středověku a raného novověku. Nejen proto, že se ve více či méně rozsáhlé podobě neustále vracely v mnoha vlnách a přinášely smrt milionů lidí, ale také proto, že sebou přinášely naprostý rozvrat řádu a zvyklostí běžného života – byly omezeny společenské styky a vyvráceny etické hodnoty (“marnost nad marnost”), vázlo zásobování, propukají pogromy, bujela extatická, orgiastická šílenství, lidé pociťovali nedůvěru ke svým sousedům i ke svým nejbližším, hrůzu vyvolávaly i vnější projevy onemocnění a rychlé pohřby do společných jam bez tradičních náboženských rituálů. “Zatím co hromadné hroby se plnily mrtvolami,… lidé se navzájem lapali, zabíjeli a požírali jako zvěř,” napsal v 19. století náš historik František Palacký.

Původcem moru je odolná patogenní gramnegativní tyčinkovitá bakterie Yersinia pestis z řádu Enterobacteriales, objevená v roce 1894 Alexandrem Yersinem (1863 – 1943), švýcarsko-francouzským lékařem a bakteriologem z Ústavu Louise Pasteura, během epidemie dýmějového moru přímo v Hong Kongu. Již v roce 1897 byla také úspěšně otestována historicky první vakcína proti dýmějovému moru. Mor, prudce infekční onemocnění, se projevuje ve třech různých formách: Dýmějový ( hlízový) mor (bubonická forma) postihuje lymfatické uzliny a v tříslech, podpaží a na krku se při něm tvoří gangrenozní otoky zvané dýměje. Na člověka je přenášen blechami, které se infikovaly na nakaženém hlodavci (hlavně na krysách, které však příznaky netrpí). Po krátké inkubaci (2 – 6 dnů) dochází k prudkému zvýšení teploty, doprovázenému třesavkou, bolestmi hlavy a kloubů a celkovým úbytkem energie. “Otoky žláz o velikosti ořechu či datle ve slabinách a dalších spíše choulostivých místech,” opatrně uvádějí dobové prameny projev nemoci, kterou “provází nesnesitelná horečka”. Na těle se také objevují modré a černé skvrny, což bylo vždy předznamenáním smrti. Při septické formě vzniká septický šok se selháním krevního oběhu a tím i všech životně důležitých funkcí. Nejzhoubnější forma plicní (pneumotická), tzv. černá smrt, probíhá jako těžký zápal plic. Je mnohem nebezpečnější, než ostatní dvě, přenáší se přímo kapénkami, které nakažený člověk vykašlává a působí velmi rychle. Smrt vlastně nastává v důsledku rozvíjejícího se plicního otoku a následným udušením. Postižený člověk byl odsouzen k smrti během 12 až 24 hodin.

Tři největší morové rány v dějinách euroasijského kontinentu vznikly v 6. století n. l. (“Justiniánův mor”, 25 milionů obětí na celém východním pobřeží Středozemního moře, zejména v Konstantinopoli, dnešním Istanbulu), ve 14. století (“Černá smrt”, 75 milionů obětí v drtivé části Evropy) a na přelomu 19. a 20. století (bez zvláštního jména, 12 milionů lidí v Číně a Indii). Po 15. století se útoky moru na Evropu zpomalily; mezi větší epidemie patří např. Velký londýnský mor (1665 – 1666), mor v Itálii (1629 – 1631) nebo vídeňský mor v roce 1679.

V současnosti se v Česku onemocnění lidí morem  téměř nevyskytuje. Poslední velká epidemie postihla naše území v letech 1711 – 1715, zemřelo při ní okolo 200 tisíc lidí – a zůstalo také poznání, že hlavně platí hygiena a ne motlitby. Proto poté začala zvláště ve velkých městech vznikat kanalizace a výskyt epidemií byl silně potlačen. Onemocnění morem  je však stále hlášeno z obou Amerik, jižní a jihovýchodní Asie, některých lokalit v bývalém Sovětském svazu a z Afriky. Větší výskyt nemoci doprovázený úmrtím byl v posledních letech zaznamenán např. v Zambii, Kongu, Indii, Malawi a Alžírsku. Při včasné léčbě antibiotiky (do 24 hodin od prvních příznaků) ve vysokých dávkách (streptomycin, doxycyklin, chloramfenikol) je úmrtnost téměř nulová.

Na téma morových epidemií bylo již napsáno mnoho knižních a časopiseckých prací různé úrovně a provenience. Téměř ve všech těchto zdrojích informací se mimo jiné uvádí, že mor v Evropě se naposledy objevil ve dvacátých letech 18. století. Ve světle nových aktuálních poznatků (uvedených například v překladu aktualizované britské publikace ” 501 katastrof, které otřásly světem”, Slovart 2012) však poslední evropská epidemie, tzv. “Carageův mor”, propukla ještě o sto let později v Bukurešti, hlavním městem poddunajského Valašského knížectví (spolu s Moldavským knížectvím přímého předchůdce dnešního Rumunska), tehdy pod nadvládou Osmanské (též Otomanské) říše.

Počínaje rokem 1813 byl starostou Bukurešti jmenován Ioan Georges Caragea. Přijel však již dříve z Konstantinopole, kde zastával řadu významných postů v sultánově administrativě, aby se ujal úřadu. Po cestě jeden z jeho sluhů zemřel na onemocnění s příznaky moru; není však jisté, zda tento jediný případ způsobil zavlečení choroby do Bukurešti a okolí. Každopádně ale spolu s následnými zprávami o výskytu moru v Konstantinopoli a okolních provinciích, spojnicích mezi evropským a asijským kontinentem, Carageu varoval, že se má připravit na nejhorší. Proto před 200 lety v lednu 1813 zřídil dvě karanténní nemocnice a pak již jen čekal.

První případ dýmějového moru byl zjištěn po půl roce v měsíci červnu. Caragea okamžitě zavedl přísná nouzová opatření, jimiž prakticky odříznul Bukurešť od okolního světa. Dal střežit městské brány, aby lidé nemohli volně proudit dovnitř a ven, uzavřel tržnice, školy, lázně, hostince a krčmy, zapovězena byla veškerá shromáždění občanů (vyjma v církevních objektech), mince nechal pro dezinfekci máčet v octu. Bohužel žádný z těchto kroků neúčinkoval na nakažené blechy a krysy a obě nemocnice byly záhy přeplněné a fungovaly spíše jako márnice. Život ve městě ustal, začaly docházet potraviny, docházelo k nedodržování zákonů a všeobecnému úpadku mravů. Epidemie si vybírala daň mezi šlechtou a bohatými měšťany stejně jako v lůně chudiny.

Nakonec měla epidemie takový záběr, že leckterá mrtvá, morem znetvořená těla, se povalovala v ulicích metropole. Městem se vznášel pach smrti, káry a povozy márničních pověřenců objížděly ulice a sbíraly bez rozdílu nejen mrtvé, ale i umírající. Nemocné, kterí se vzpírali, prostě utloukli k smrti, i když se občas stávalo, že někdo z nakažených sebral síly a špitálníkům utekl. Za tři letní měsíce bylo v září mrtvých tolik, že je hrobníci nestíhali pohřbívat, a tak se lidská těla prostě házela do velkých jam a nechávala hnít. Než se “Carageův mor” vyčerpal, zabil podle odhadů během dvou let 60 až 70 tisíc lidí, z toho 20 až 30 tisíc v Bukurešti samotné (polovinu obyvatel), zbytek na okolním venkově.

Závěrem snad ještě připomeňme, že mor nebyl v tisícileté historii lidstva jedinou obávanou nakažlivou nemocí. Hrůzu vzbuzovali i malomocní, kteří byli izolováni v leprosáriích a pokud odtud vycházeli ven, nosili u sebe klapačku, aby varovali náhodné kolemjdoucí. Epidemické podoby dosáhlo i rozšíření tzv. francké nemoci (syfilidy). Obyvatelstvo často sužovaly také různá horečnatá onemocnění, epidemie cholery, skvnitého tyfu, tuberkulózy, záškrtu, neštovic, španělské chřipky, AIDS, meningititidy a dalších chorob, se kterými si dnešní lékařská věda již většinou ví rady.

Autor: Bohumil Tesařík


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *